Petrovi je kolem padesáti let, přišel za mnou sám, na doporučení od kolegy, se kterým sdílí výkon trestu. Je vysoké robustní postavy, celkově působí takovým „drsným“ dojmem. Naše spolupráce začala přibližně půl roku před jeho propuštěním, které proběhlo v únoru letošního roku. Petr strávil přibližně polovinu života ve výkonu trestu, jak mi sám řekl hned při první schůzce.

Při mé práci s lidmi ve výkonu trestu pro mě není důležitý trestný čin, který někdo spáchal, Petr mi ho ale sám chtěl sdělit a tím taky trochu demonstrovat jeho situaci. Aktuálně sedí za to, že údajně ve vzteku prokopl dveře. Vzhledem k tomu, že ve vězení byl již několikrát, nikdo neřešil, co vše měl udělat, nebo v jakém rozsahu. Kvůli jeho trestní minulosti mu byl automaticky uložený trest odnětí svobody. Naše spolupráce se zaměřovala hlavně na přípravu na výstup z výkonu trestu, nalezení práce, přípravu životopisu a vyřízení úřadu práce.

Od prvních chvil po propuštění

Za celou dobu strávenou ve výkonu trestu Petr zatím nikdy nespolupracoval s žádnou organizací. Práce s ním byla mnohdy náročná, často o sobě tvrdil, že je nenapravitelný, že bude už vždycky špatný člověk. Petr mi při našich setkáních vyprávěl i o tom, že pochází z rodiny, kde měl otec „tvrdou“ ruku a často děti i matku bil.

Na případu jako tento, je vidět, jak velký vliv má uvěznění na psychiku člověka. S  Petrem jsme se domluvili, že pro něj s kolegou přijedu v den jeho výstupu a odvezeme ho do města, kam se chtěl vracet. Kolegu jsem se snažila předem připravit na to, že Petr dost možná nebude chtít mluvit a bude působit „drsně“. Měli jsme pro něj připravenou potravinou pomoc, oblečení a hygienu.

Na vězení se nedá zvyknout

Když zpětně přemýšlím nad celou situací, která se v ten den odehrála, mám slzy v očích. Stal se úplný opak všeho, co jsem čekala. Petr vyšel za bránu věznice a začal plakat. Plakal dojetím, protože je venku a protože jsme tam s ním a sdílíme to, jak moc je celá situace náročná, přesto že ji zažil už několikrát. Na vězení se prostě nedá zvyknout.

Cestou do města, kam se vracel, nám Petr opakovaně děkoval. Za to, že jsme s ním, že ho vezeme.. za celou naši dosavadní spolupráci. Po příjezdu do města jsme společně vyřídili úřad práce, aby dostal dávku mimořádné okamžité pomoci, která pro osoby vycházející z výkonu trestu činí pouhých tisíc korun. Domluvili jsme si na úřadu termín schůzky na další den, tam měl už Petr jít sám. Protože se vrátil do jiného města, než kde je má kancelář, dala jsem mu kontakty, kam se může obracet o pomoc v případě potřeby. Trval ale na tom, že si chce vše ostatní vyjednat sám, a tak jsem jeho rozhodnutí respektovala. Když jsme se s  Petrem loučili, měl znovu slzy v očích. Tentokrát jsem měla „na mále“ i já. Nikdo z nás bez zkušenosti odnětí svobody nemůže dostatečně pochopit, jak těžké a psychicky náročné chvíle opakovaně zažíval.

Prosba o pomoc není slabost

Podobně jako Petr vychází i mnoho dalších lidí z výkonu trestu zdrcení. Klienti často zmiňují, že s přibývajícím věkem je to ještě horší a uvěznění nezvládají. Petr zmiňoval totéž, mluvil i o tom, jak náročné pro něj bylo přiznat si, že potřebuje pomoc. Nikdy nikoho o pomoc nežádal. Jak sám říkal, vždycky si musel pomoci sám. V podobných případech se při konzultacích často zabýváme i tím, že je v pořádku požádat o pomoc, že to z člověka nedělá někoho slabého.

Petrovou hlavní motivací ke změně, byla jeho celková situace, jeho zkušenosti a zlomové okamžiky v životě. Pracuji s osobami, které mají zkušenost s jakoukoliv formou závislosti, taková životní etapa hraje v jejich rozhodování velkou roli. Petr byl v minulosti závislý na alkoholu a pervitinu, pod jeho vlivem měl spáchat trestný čin, za který si odpykává trest. Závislost je častou příčinou páchání trestných činů, nejde však na ni vždy pohlížet pouze z jedné nebo druhé strany. Závislost má mnoho podob a je potřeba ji řešit komplexně. Ve věznicích jsou specializované oddíly zaměřené na léčbu závislostí. Právě na jednom z nich byl Petr ve chvíli, kdy jsme se seznámili. Podle mých opakovaných zkušeností je pro to, aby se člověk ze závislosti bezpečně dostal, zásadně důležité mít k tomu adekvátní podmínky – být v bezpečném prostředí, kde může sdílet svůj příběh a pracovat na tom, jak se závislosti zbavit. Není to lehký souboj a věznice často takovým bezpečným prostředím nejsou. Za tyto specializované oddíly jsem ale vděčná. Mohou být ukazatelem a směrovatelem k tomu věnovat se závislosti i po propuštění.

Mít kontakt venku

Období po výstupu z výkonu trestu je vždy náročné, často se s klienty snažíme pracovat na jejich motivaci k nástupu do léčby. Mnohdy se však setkáváme i s odmítnutím. I to je svým způsobem pochopitelné. Klienti mají pocit, že by byli znovu „uvězněni“. Častou jsou sice ohroženi relapsem, když ale spolupráce pokračuje i po výstupu, je velká šance to zvládnout.

Petr se po propuštění vracel za partnerkou, se kterou se seznámil přes inzerát ve věznici. S tím, že se klienti už ve věznici snaží navázat kontakt s někým mimo ni, se setkáváme celkem běžně. Je srozumitelné, že v takovém prostředí chcete mít kontakt s někým venku. Číst v dopisech o tom, co se děje lidem v běžném životě. Ve věznici bývají lidé opuštění a chybí jim lidský kontakt. Uvěznění je často příčinou zpřetrhání vazeb s rodinou a přáteli. Lidé před výstupem z vězení často nemají nikoho, ani kam se vracet. Tudíž mě Petrův nový vztah nijak nepřekvapil.

Nedostupné bydlení

S Petrem jsem dnes stále v kontaktu telefonicky a písemně. Největším limitem, který s klienty řešíme po propuštění, je snaha zajistit jim bydlení. Nedávno jsme v práci probírali, jak je tato situace frustrující. Projekt nám dává unikátní možnost proplatit začátky bydlení po výstupu, ale žádné bydlení často není k dispozici. Lidé po výkonu trestu jsou specifická skupina, pro kterou je velice náročné najít si stabilní zázemí. Přesto, že jste si odpykal svůj trest, na vás stále společnost kouká přes prsty, nechtějí vás do práce, nechtějí vás do bytu, možná se vás bojí?. Osamělost, se kterou se klienti potýkají, je mnohdy až hmatatelná…

Ráda svou pracovní pozici popisuju jako  „průvodcovskou“. Nejsem nad klientem, nebo on nade mnou. Jsme na stejné úrovni. Představuji klientům, co se venku může dít, provádím je tím, co je potřeba zařídit ale vždy to bude na nich, na jejich rozhodnutích a na tom, co chtějí oni.

Petrův příběh není nijak ojedinělý ani výjimečný, ale to je dobře. Je to příběh člověka, který v životě zažil spoustu těžkostí, mnoho jich sám nadělal, ale pořád neztrácí naději.