S Miladou se scházíme v kavárně Café Therapy, která se nachází v centru Prahy nedaleko Václavského náměstí. Pracuje tu už osmým rokem – začala jako pomocná kuchařka a vypracovala se až na provozní celého podniku. V kavárně dnes zná každý centimetr a mohla by tu dnes pracovat takřka na jakékoliv pozici. Má ale jeden jiný sen, o tom až za chvíli. Překvapuje mě svou vnitřní silou, odhodláním i energií, která z ní vyzařuje. Během hodiny mi přeříkala celý svůj příběh – od rozvodu rodičů, přes léta se závislostí, život ve vězení, přes doléčovací centrum až sem do Therapy. Co jí pomohlo vytrhnout svůj život ze spárů závislosti?

Poslední, kdo nebral

„Moje dětství bylo až do druhé třídy moc fajn. Máma mě vedla k péči o domácnost, s tátou jsem procestovala celé Čechy,“ vzpomíná nad šálkem kávy Milada. Oba rodiče ale měli zároveň problém s pitím, přibývaly hádky a bití až vše skončilo jejich rozvodem. Milada zůstala u táty, s mámou se ale pravidelně vídala. Ve škole přibývalo problémů a neshod s učiteli, drogy ale do jejího života přišly až po škole. „Byla jsem v partě, kde už je měli všichni za sebou. Já jedna z posledních, kdo nebral…. Takže jsem do toho spadla taky,“ vzpomíná dnes. Vyzkoušela marihuanu, pervitin, extázi i heroin. Podařilo se jí šest let abstinovat, ale návštěva diskotéky s kamarádkou ji přivedla zpátky k pervitinu. Opět se tak roztočil kolotoč shánění drogy, přibyl prodej, krádeže, automaty. Zastavilo ji až vězení. Za krádeže i prodej dostala svůj první trest na osm let. „Propustili mě po sedmi letech a dvou měsících. Do dvou hodin po propuštění jsem začala zase prodávat. Podruhé do vězení jsem šla těhotná, porodila jsem tam dceru, kterou jsem viděla asi pět vteřin. Podařilo se alespoň vyřídit, že se o ni mohla starat má sestřenice.“

Moje svědomí a výčitky

Když ji přivezli na celu do Světlé nad Sázavou, poznávala ji spousta žen, které ji znali z ulice z prodeje. Volaly na ni z oken: „Co se stalo? Jak to, že jsi tady?“. Ve Světlé strávila asi osm měsíců, když ji převeleli do Opavy, kde měla nařízenou léčbu. „Zhroutil se mi systém, který jsem si tam vytvořila. Nikdy jsem do té doby na žádné léčbě nebyla, takže začátky v Opavě byly dost peklo. Byla jsem pořád naštvaná.“ Součástí léčby třeba bylo vést si sešity nadepsané „Moje svědomí“ a „Moje výčitky“. „Vyčítala jsem si v nich spoustu věcí – že jsem zklamala sebe, děti, rodinu, co jsem mohla všechno dělat, kdybych nespadla do drog. Mám je u sebe dodnes,“ vypráví Milada.

Silným momentem pro ni bylo, když ji vězeňský psycholog nabídl možnost zapojit se do projektu, při kterém mohla chodit vyprávět o své zkušenosti do škol. „Vzali nás do ředitelny. Bylo to poprvé, kdy jsem tam byla kvůli něčemu jinému než průšvihu. Při vyprávění dětem si toho člověk spoustu uvědomil. Bylo taky příjemné, že se ke mně najednou někdo choval jako k hostovi a jako k někomu, o koho mají zájem,“ vzpomíná Milada. Na přednášky měla od žáků i učitelů dobré ohlasy, tak mohla jezdit na další.

Praha jako výzva

V Opavě jí s řadou věcí pomáhal terapeutický tým a sociální pracovnice. Ta ji připravovala na první kroky po propuštění – že bude třeba vyřídit si úřady, doktory, jak žádat o práci. Od ní se dozvěděla i o možnosti jít po propuštění do doléčovacího centra. Vybrala si, že půjde do toho, které je v Praze. „Varovali mě před tím, že se chci vracet do míst, kde mám přátele, kteří mě do drog přivedli. Brala jsem to jako výzvu, že když někoho potkám, jestli to zvládnu nebo ne.“ Její podmínečné propuštění bylo několikrát odročené, nakonec to ale vyšlo. Z věznice odcházela se dvěma igelitkami, to byl její jediný majetek. Strávila víkend u sestřenice, kde se po letech setkala s dcerou. Poté nastoupila do doléčovacího centra.

„V doléčováku mi hodně pomáhala case managerka Klára. Říkala mi, kdy si mám kam dojít, že mám jít na úřad práce, na sociálku, k doktorovi. Vytiskla mi všechno, co jsem potřebovala. Sama jsem v tom bordelář a úřady nesnáším,“ říká dnes už s úsměvem Milada. Měla dluhy i exekuce a nikdo ji nechtěl zaměstnat. Poté se ale uvolnilo místo v kuchyni Café Therapy, které ji nabídli lidé z organizace SANANIM. „Dostala jsem smlouvu na půl roku. Prodloužila se mi několikrát, teď jsem tady už osmým rokem. Později jsem se dostala na bar jako barmanka, poté jsem byla šéfkou směny. Dnes jsem na pozici provozní celé kavárny. Starám se o všechno zboží, jsem v kontaktu s dodavateli, starám se o směny,“ popisuje svůj vzestup Milada.

Dělat svoje věci

Odstěhovala se s kamarádkou do pronájmu, kde u vchodu do domu byla herna. „Automatů jsem se hodně bála. Když jsem brala, trávila jsem v hernách hodně času. Bydlela jsem tam pět let, ale nikdy jsme do ní nevstoupila. Byla to pro mě taková terapie stavit se přímo před ta rizika a odolávat jim. Byla jsem na sebe tvrdá a uvědomovala si, co chci a kam jdu,“ říká odhodlaně Milada. Dnes už má snad podle svých slov to nejhorší za sebou a mnohem více se soustředí na své sny a plány do budoucna. Podívá se na mě upřeným pohledem a vážným hlasem říká: „Chtěla bych si našetřit peníze a mít vlastní malou pekárnu a kavárnu, kde si budu dělat svoje věci. Jsem teď v životě spokojená, ale chtěla bych být ještě spokojenější. Chci podnikat, abych mohla zaopatřit děti a mohla bydlet ve vlastním.  Na tom snad není nic špatného, ne?“

Václav Zeman, Vojtěch Betka

Příběh byl uveřejněný v novinách „Na cestě za svobodou“, které jsou součástí informační kampaně Práce za mřížemi.