Jaké výzkumné a evaluační aktivity probíhají v projektu Práce za mřížemi? Co je jejich cílem?

Snažíme se sledovat a potvrzovat kvalitu realizace celého projektu. Chceme určit, jaké z jeho aktivit fungují lépe a jaké hůř. Hledáme přitom, jaký způsob a jaké části case managementu jsou nejúčinnější pro cílovou skupinu projektu – tedy lidi se závislostí ve výkonu trestu. Výstupy chceme prezentovat široké i odborné veřejnosti, aby si všichni mohli udělat podrobný obrázek o tom, co se kdy v projektu dělo.

Ve výzkumné části projektu často sledujete, jak se cítí case manageři a managerky při své práci i klienti ve věznicích. Bylo to od začátku cílem výzkumů?

Předpokládali jsme, že aktivity projektu budou pro personál věznic, case manažery i klienty určitou zátěží. Objevily se zároveň i faktory, se kterými jsme předem nepočítali, což tu zátěž ještě o něco zvýšilo. Na straně personálu ve věznicích jsme přetížení předpokládali, tam je přítomné dlouhodobě. Na straně organizací pracujících metodou case managementu jsme to dopředu moc nevěděli. Zátěž na jejich straně způsobují především strukturální problémy a náročnost toho, jak klienty zaopatřit po výstupu z vězení v základních oblastech jako bydlení, zaměstnání, apod.

Jak vypadá tvorba evaluační zprávy? Co je jejím podkladem a jak dlouho přibližně trvá příprava jedné zprávy?

Během projektu vzniknou celkem tři evaluační zprávy. První z nich byla zveřejněna minulý rok v srpnu, druhou jsme zveřejnili před několika dny. Závěrečnou evaluační zprávu bychom chtěli mít hotovou příští rok v březnu. Ta bude shrnovat výstupy celého projektu. Tvorba zprávy vychází z evaluačního plánu, ten je základním jízdním řádem toho, co kdy budeme v oblasti výzkumu a evaluace projektu dělat. Nejprve vždy vedu rozhovory se členy a členkami týmu, kteří vedou projekt, i s case manažery a manažerkami, kteří dochází za klienty do věznic a doprovází je po výstupu z nich. Druhou sadou rozhovorů tvoří ty s personálem věznic zapojených do projektu. Třetí sada rozhovorů bude s propuštěnými osobami, které prošly case managementem – ty poprvé povedeme až teď pro závěrečnou zprávu. Druhým zdrojem dat jsou fokusní skupiny s týmem vedoucím projekt i s case manažery a manažerkami. Tam si více ověřujeme to, co zaznělo v předchozích rozhovorech. Třetím zdrojem dat jsou povinné indikátory, které v projektu musíme sledovat, a data z dotazníku potřeb, který vyplňují klienti vstupující do projektu. Sledujeme díky nim, jak se potřeby klientů během jejich spolupráce s case manažery vyvíjejí a mění. Tato čísla slouží více jako podpora předchozích témat. Tvorba jedné evaluační zprávy většinou trvá šest až sedm měsíců.

V těchto dnech byla zveřejněna druhá evaluační zpráva projektu. Kromě základních informací o počtu klientů zapojených do projektu naplňování jeho indikátorů obsahuje i část, která podrobně mapuje rizika a limity poskytování case managementu ve věznicích. Jaké jsou ty hlavní?

V této zprávě silně rezonovaly strukturální problémy, se kterými se dlouhodobě v České republice potýkáme. Největším takovým problémem je bydlení. Jeho nedostupnost dopadá už i na nemarginalizovanou část české populace. Ti marginalizovaní jsou na tom ještě daleko hůře. Lidé se závislostí s vězeňskou minulostí, se kterými v projektu pracujeme, jsou v tomto ohledu často ti poslední z posledních. Shánějí bydlení opravdu velmi těžko. Dříve jsem se setkával často s tím, že propuštění třeba neměli dost peněz pro bydlení a problémem byly spíše finance. Teď se setkáváme s tím, že lidé po propuštění peníze mají, ale i přesto nemají na mnoha místech možnost bydlení získat.

Ve zprávě je uváděný velmi silný paradox – lidé ve výkonu trestu se připravují na návrat do společnosti, ale poté vystupují do prostředí ubytoven a nekvalitního bydlení, které je pro návrat a nápravu zcela nevhodné. Toto prostředí naopak obsahuje řadu jevů, které mohou vést k brzkému návratu propuštěných zpět do vězení…

Vybavuje se mi jeden z rozhovorů z jiného výzkumu, kde žena, která prošla specializovaným oddílem ve věznici, říkala: Ve vězení nám nasazovali růžové brýle. Říkali, že když se budeme snažit, půjde vše po propuštění velmi dobře a snadno. Poté se vrátila do prostředí, kde spousta věcí nešla, zjistila, že to tak bude, ať se snaží, jak se snaží. Její frustrace se znásobila a od té doby už téměř ničemu a nikomu nevěřila, s výjimkou organizace, která si ní začala pracovat po propuštění a pomohla jí, tam tu důvěru měla. Takže je opravdu důležité podpořit osoby po výkonu trestu.

Když se podíváme na oblast zaměstnanosti, tam zřejmě nejde o to, že by práce pro lidi po výkonu trestu byla nesehnatelná. Spíše jde o to, jaké typy prací za jakých pracovních podmínek jsou pro ně nejčastěji dostupné?

Mnohé ubytovny, kam se lidé po propuštění dostávají, jsou často spojeny se zaměstnáním. Jeví se to na první pohled jako skvělá věc, že se tím spojí dvě potřeby jednou ranou. Při bližším pohledu však zjišťujeme, že prostředí ubytoven a nízkoplacených zaměstnání v montovnách a robotárnách není pro lidi se zkušeností s užíváním drog vůbec vhodné. Jde o místa, kde jsou drogy snadno dostupné a velmi časté. Některé výzkumy ukazují, že předáci ubytoven zajišťují ubytovaným alkohol, v některých případech i jiné drogy. Zaměstnanci na těchto pozicích mnohdy užívají alkohol pro uklidnění nebo naopak stimulanty pro vyšší výkon, který se po nich požaduje. Toto prostředí je podle mě jako jízdenka zpátky do výkonu trestu.

Patří mezi strukturální problémy ještě nějaká jiná oblast?

Určitě nesmíme opomenout ještě zadluženost a obecně obchod s chudobou. Dá se řešit dluhovým poradenstvím, to však v některých regionech není dostupné. Bez práce na oddlužení propuštěných je jejich zaměstnání mnohdy téměř k ničemu. Většina jejich vydělaných peněz tak jde jen na splácení dluhů a narůstajících penále. V řadě regionů nejsou dobře dostupné ani další sociální služby. Specifické u lidí po propuštění je i to, že mají nižší resilienci, tedy míru toho, co unesou, než je tomu u běžné populace. Sesypávají se z řady menších věcí, že si třeba nedokážou v obchodě vybrat, co koupit, … Bez adekvátní podpory a uspokojování potřeb se sesypou mnohem častěji a rychleji. Ta nízká míra odolnosti je ale dost pochopitelná, sám bych na tom byl po několika letech ve vězení asi dost podobně. Málo dostupné jsou v řadě oblastí České republiky i pobytové služby pro léčbu lidí se závislostí. Někteří klienti je – i kvůli nedostupnosti bydlení – někdy využívají jako jistou formu bydlení. Ubírá to místa, která pak nejsou dostupná pro další, kteří by je potřebovali.     

Často uváděným limitem je i podmíněné propuštění vězňů a jeho nejasná a nepředvídatelná pravidla. Jak toto ovlivňuje práci case managerů a case managerek a co by se v tom mohlo změnit?

Podmíněné propuštění je pro naši práci v projektu problematické tím, že do něj vnáší chaotický prvek. Vězněné osoby, které zažádají o podmíněné propuštění, do poslední chvíle nikdy nevědí, kdy k němu dojde. S těmi lidmi přitom probíhá ve výkonu trestu dlouhodobá práce, někdy se na propuštění mohou připravovat tři až čtyři měsíce i déle. Některé soud rozhodující o podmíněném propuštění nepropustí. O tom, jak soudce rozhodne, přitom většinou také nikdo moc předem neví. Pro nás to znamená, že několikaměsíční práce je vzhledem ke svému cíli – dostat daného člověka z vězení – neúspěšná a mívá to obrovský dopad na duševní zdraví klientů. Možné propuštění bývá středobodem jejich života ve věznici. Když nevyjde, zboří se jim svět a velmi je to demotivuje. Pokračovat ve spolupráci a namotivovat je k přípravě na další možné propuštění je většinou velmi náročné. Druhou částí problému u podmíněného propuštění je samotná chvíle propuštění. Ta bývá chaotická v tom, že není zřejmé, kdy reálně k propuštění dojde. Je známý přibližný den propuštění, není však známá přesná hodina. Každá věznice má jiný proces propouštění. Vězněné, teď už vlastně propouštěné, osoby někde mohou jít na oddíl, rozloučit se se spoluvězni. Čeká se také na případné odvolání státního zástupce, ten se může odvolat až do tří dnů od rozhodnutí soudu. Tyto osoby tak mohou být na podmínku propuštěny, ale stále žijí v určitém vakuu, kdy se vše může opět ze dne na den změnit. To je náročné pro case managery a managerky, kteří ideálně potřebují pro propuštěného přijet přímo před věznici a začít s ním spolupracovat v prvních hodinách po propuštění. Mnohdy však nevědí, kdy přesně mají před věznici přijet a nemohou si na to blokovat celý pracovní den. Někdy jim z věznice zavolají, někdy ne. Propuštění nemají vždy u sebe telefon s dostatečným kreditem. Z mnoha výzkumů se přitom ukazuje, že navázání spolupráce hned po propuštění je pro její úspěšnost klíčová. Sám jsem si mnohokrát představoval, jaký šok by to byl pro mě samotného vylézt z nějaké klece ven do otevřeného prostoru, mít najednou tu volnost a vědět či nevědět, co s ní.

Dalším zmiňovaným limitem je návrat klientů po výstupu do jiných míst republiky a s tím spojená potřeba předávat je jiným organizacím a službám. Jak to konkrétně probíhá a čím je to náročné?

Předávání je obecně dost zásadní věc v sociálních službách a sociální práci. Mezi sociálními pracovníky a pracovnicemi a klienty a klientkami vzniká důvěrný vztah, na kterém je spolupráce založená. Při jakémkoliv předávání klientů a klientek se tento vztah narušuje a musí se budovat znovu. To je samo o sobě mnohdy komplikované. Klienti a klientky musí znovu vyprávět svůj příběh, což je může retraumatizovat. Předávání mezi organizacemi v různých regionech, mnohdy i krajích, je ještě náročnější. Leckdy klienti vystupují třeba v Karlovarském kraji a vrací se do Moravskoslezského. Předávání se tak děje prakticky napříč celou republikou. Ideální by samozřejmě bylo odvézt klienta pracovníky jedné organizace až do té druhé, seznámit se, předat si kontakty. Celodenní cesty s jedním klientem však většinou nejsou v kapacitách organizací. Spoléhá se na to, že klient cestu absolvuje sám, což může být pro úspěšné předání rizikové.

Jak se rozhoduje o tom, do jaké věznice bude vězeň přidělený?

Je tam několik klíčů. Jedním je takzvané krajanství, takže se snaží o umístění v daném kraji, aby byl dostupný kontakt s rodinou. Jsou i věznice a regiony, kde se krajanství nedodržuje. V některých případech jsou vězněné osoby umisťovány do věznic podle toho, jaký mají trest. Různé věznice mají různé stupně ostrahy, některé tak mohou zaopatřit lidi se závažnější trestnou činností. Některé osoby mohou mít soudem nařízenou léčbu, ty mohou jít do věznic se specifickými oddíly pro tuto léčbu. Jsou i věznice, které mají nástupní oddíly, kde se udělá základní monitoring a screening jejich potřeb. Po vyhodnocení se mohou rozhodovat o tom, jestli si vězněnou osobu ponechají, nebo ji pošlou jinam.

Hraje při umisťování vězňů do věznic roli i jejich případná závislost, když se o ní u vstupu ví?

U řady věznic určitě ano. Závislost je často viděna jako negativní prvek, který bude velmi pravděpodobně znamenat náročnější práci s vězněnou osobou. Část věznic se při přerozdělování vězněných osob snaží nechat si spíše ty méně “náročné”. S různými druhy závislostí se dnes ale potýká sedmdesát až osmdesát procent vězeňské populace. Ve vězeňském systému se navíc podle výzkumu kumuluje populace tzv. problémových uživatelů a uživatelek, jde o lidi, kteří dlouhodobě a intenzivně užívají různý mix drog a potýkají se s těžkou závislostí.

Na náročnost práce s těmito klienty a touto metodou upozorňují v evaluační zprávě i samotní case manageři z vybraných organizací zapojených do projektu. Čím je jejich práce tak náročná a jak jim ji ještě ztěžují zmiňované strukturální problémy s nedostupným bydlením či náročným zaměstnáním klientů?

Můžu použít příklad od jedné case managerky, která říkala, že když shání pro klienta bydlení, prosedí u telefonu mnohdy i půl dne, kdy obvolává ubytovny jednu za druhou. Je to velmi časově náročné a zároveň i frustrující, když jí lidé z ubytoven tolikrát říkají, že nemají místo. Jeden z case managerů popisoval, jak chodil s klientem po ubytovnách, ty je odmítaly i kvůli jeho romskému původu. Frustrace case managerů a managerek i únava spojená s jejich prací se takto opravdu dlouhodobě zvyšuje. Náročnost té profese je díky tomu jak fyzická, tak psychická.

Dá se po dvou evaluačních zprávách již hodnotit, co jejich dosavadní výsledky říkají o case managementu jako metodě a jeho úspěšnost při práci právě s těmito klienty?

Je potřeba nejdříve říci, že case management je dost široký pojem. Je to způsob práce s klientem nebo klientkou, která jde dělat různými způsoby. Buď může být pracovník opravdu manažerem a zajišťuje klientovi nebo klientce různé návazné služby u různých organizací, dává dohromady kontakty, propojuje je a dělá síť podpory pro daného člověka. Druhý způsob je více o mikromanagementu, kdy pracovník nebo pracovnice s klientem nebo klientkou pracují více, řeší s nimi oblasti volného času, doprovází je na různá místa. U jednotlivých organizací v projektu sledujeme různé přístupy v obou těchto směrech. Ukazuje se, že case management je dobrý způsob práce v tom, že dobře nasedá na komplexnost potřeb propuštěných lidí se závislostí. Ty se často potýkají opravdu se širokým spektrem problémů a potřeb. Od špatného bydlení, přes dluhy a exekuce, užívání drog, až po zhoršené duševní i fyzické zdraví… potřebují je přitom většinou řešit všechny najednou a ne jednu po druhé. V minulosti se tyto problémy často řešily jeden po druhém. Ukazuje se ale, že tento postup je dost neúčinný. Když například někomu seženete zaměstnání a neřešíte s ním už v tu chvíli jeho zadlužení, většinu jeho vydělaných peněz získá stejně exekutor. Takto provázaná sociální práce zvyšuje šance na úspěšný návrat a na to, že propuštěný člověk zůstane po zbytek života mimo věznice.