Komentář s názvem „Naplněnost českých věznic v lednu překročí sto procent. Jaké je řešení?“ vyšel 25. srpna 2023 na webové stránce Deníku N.

Autor v něm na začátku textu uvádí, že moderní stát se mimo jiné pozná podle toho, jaké má vězeňství a jak s odsouzenými muži a ženami pracuje. Jestli se vězení podobá skladu lidí, jež systém vnímá jako nepotřebné, nehodící se, nebezpečné (říká se tomu „warehousing“, skladování ve vězení), nebo jestli je schopen jim pomoci v návratu do života bez mříží a bez recidivy.

Poté popisuje současné problémy českého vězeňství a odkazuje přitom mimo jiné i na evaluační zprávu našeho projektu a nedávnou vydanou zprávu Českého helsinského výboru o českém vězeňství.

V dalších částech komentáře mimo jiné píše:

Projekt #PráceZaMřížemi ve své nové evaluační zprávě vysvětluje, že návrat propuštěných do společnosti komplikuje řada problémů, klíčové je však nedostupné bydlení a složité hledání zaměstnání. Vězni také nevědí, zda a kdy budou podmíněně propuštěni, takže je těžké na odchod z vězení navázat pomoc sociálních pracovníků. Vracejí se do jiné části republiky, kde podpora nenavazuje. Pracovníci ve věznicích i profesionálové z neziskovek jsou přetížení a nestíhají. Tak to popisuje zmíněná zpráva projektu snažícího se zavést metodu case managementu (sociální práce usilující o jednotný postup různých odborníků a služeb, jehož výsledkem je stabilizace klientů a jejich návrat do společnosti).

(…)

Autor zprávy Jiří Mertl z Karlovy univerzity v Praze říká: „Zajištění bydlení je nejčastější zakázkou, se kterou klienti do našeho projektu a systematické podpory formou case managementu vstupují. Po propuštění jsou nejčastěji dostupné ubytovny, se kterými mají doprovázející sociální pracovníci velmi negativní zkušenost. Pro propuštěné je vnímají jako velmi nevhodné prostředí kvůli časté přítomnosti a snadné dostupnosti návykových látek, násilí i celkové nízké kvalitě tohoto bydlení.“

Popisuje děsivý jev: Propuštění vězni a vězeňkyně najdou práci třeba ve velkovýrobnách a montovnách průmyslových zón na Mladoboleslavsku, na Plzeňsku a podobně. Normy jsou tam někdy tak brutální, že je lidé nesplní, pokud si nepomohou drogami. „Mluvil jsem s mnoha sociálními pracovníky a pracovnicemi, kteří popisují, jak se na ubytovnách běžně distribuuje alkohol i ‚oficiálně‘, z pozice předáka ubytovny. Často i pervitin, kde je to spojené s prací. Aby splnili normy, aby zvládli pracovat někdy i tři sta hodin za měsíc.“ Peklo.

České vězeňství nefunguje jako nápravné zařízení, systém, který dá odsouzeným šanci změnit svůj život, žít plnohodnotně, nevracet se ke kriminalitě. Projekt #PráceZaMřížemi se pokouší vězeňské vzorce rozbít a nabídnout systémovou péči pro odsouzené uživatele drog i po propuštění. Ke konci června se projektu účastnilo 327 osob, z toho 143 pokračovalo přibližně týden před propuštěním z výkonu trestu a 75 jich pokračuje v programu i týden po propuštění. Celý projekt zatím úspěšně dokončilo dvanáct klientů, to znamená, že v projektu setrvali i šest měsíců od propuštění. Dodám, že vězňů nyní máme zhruba 17 500.

Jde sice o zlomek celkového počtu, ale je zde pootevřená cesta, jež má smysl a mohla by recidivisty vyvést z opakovaných návratů do vězení. Zároveň však vidíme, že se musí změnit, zmodernizovat, zlidštit celý zastaralý vězeňský systém.

Celý komentář si můžete přečíst na webové stránce Deníku N (plná verze textu je přístupná pouze pro předplatitele).