Jak byste široké veřejnosti představil téma desistence, kterému se dlouhodobě věnujete?

Termín desistence se používá pro stav, kdy ten, kdo žil kriminálním způsobem života, tento způsob života opouští. Kriminologové se shodují na tom, že nejde o jeden konkrétní moment. Nemůžeme si říci, že někdo třináctého března přesně ve dvě hodiny přestal být pachatelem trestných činů. Je to spíše proces, stejně jako když měníme jakékoliv jiné chování, třeba hubneme nebo přestáváme kouřit. Jde o jeden z nových směrů v kriminologii. Začali ji zkoumat odborníci, kteří se zabývali kriminální kariérou a sledovali, kdy lidé začínají páchat trestnou činnost a jak se u nich toto páchání v průběhu života dále rozvíjí. Všímali si přitom, že většina pachatelů s ní dříve nebo později skončí. Data z výzkumů ukazují, že zhruba osmdesát až devadesát procent recidivistů, kteří se do rozporu se zákonem dostanou už v mládí, svou kriminální kariéru ukončí do třiceti let věku. V jejich životě se tak zřejmě děje něco, co vede k tomu, že nejsou pachateli po celý život. Klíčová otázka zní, o jaké faktory se jedná. Tradiční představy, že to hlavní, co vede k nápravě, souvisí s trestem nebo s nějakým konkrétním resocializačním programem, jsou podle všeho mylné. K desistenci mnohem silněji přispívají přirozené procesy, které se odehrávají v každodenním životě pachatelů. Naše trestní politika by proto měla hledat cesty, jak tyto procesy nastartovat a podpořit. Jde o trochu jiný pohled, než ty, které předpokládaly, že kriminalitu budeme nejlépe omezovat, když budeme sledovat dopady konkrétních trestů či programů. Dnešní pohled na ukončování trestné činnosti je mnohem širší, hraje v tom roli celá řada faktorů. Trestní justice a její opatření zdaleka nemusejí být tím hlavním.

Čím se ve vašich výzkumech konkrétně zabýváte? Jak a kde probíhají?

Jsme resortním výzkumným pracovištěm ministerstva spravedlnosti. Naše výzkumné úkoly tedy vycházejí převážně z potřeb ministerstva a jeho podřízených organizací. Připravujeme výzkumy například pro potřeby Probační a mediační služby nebo Vězeňské služby ČR. Snažíme se do výzkumů vstřebávat i poznatky a aktuální trendy z celého světa. V současnosti například děláme společně se Sociologickým ústavem AV ČR a Psychologickým ústavem AV ČR výzkum, ve kterém kontinuálně sledujeme vzorek podmínečně propuštěných pachatelů. Kombinujeme přitom kvantitativní i kvalitativní metody. Snažíme se zjistit, jak u nich zkušební doba probíhá, co řeší za problémy, s jakými se setkávají riziky a co jsou naopak pozitivní stránky, které jim dodávají sílu, aby v trestné činnosti již nepokračovali. Máme velký vzorek asi šesti set pachatelů. Informace o nich shromažďujeme prostřednictvím probačních úředníků. S padesáti klienty se navíc scházíme pětkrát po dobu výzkumu a vedeme s nimi rozhovory. To je také důležitý trend v současné kriminologii, který souvisí se snahou porozumět daným problémům očima toho, kdo je prožívá. Ti, kterých se to týká, umí většinou velmi dobře popsat, v čem vidí riziko své recidivy, v čem podporu jejího předcházení. Mnohdy se touto cestou dozvíme více než z rozsáhlých studií, kde sledujeme velké vzorky pachatelů, ale zůstáváme jen na povrchu. Celý projekt končí v prosinci tohoto roku. Výsledky budeme představovat v článcích a odborných referátech na konferencích a předáme je samozřejmě přímo i Probační a Vězeňské službě.

Jaké faktory podle těchto výzkumů v České republice nejčastěji přispívají k recidivě vězňů, tj k jejich návratu do vězení?

Konkrétně v tomto výzkumu míru recidivy moc dobře nezměříme, na to probíhá moc krátkou dobu. Obecně je ale třeba upozornit i na to, že využívání tohoto kritéria není vždy úplně šťastné. Ne každý zločin je odhalený a řešený, takže můžeme mylně považovat za napraveného někoho, kdo ve skutečnosti páchá trestnou činnost dál, pouze není dopaden a potrestán. Pokud nás navíc zajímá proces nápravy samotné, neměli bychom rozlišovat jen recidivující od nerecidivujících, ale zajímat se i o detaily. Nový záznam v rejstříku je často automaticky považován za signál, že je všechno špatně. Důležité může ale být například i to, že dotyčný již páchá méně skutků než dříve, anebo se dopouští činů méně závažných. Dlouhodobě nám vychází, že mezi propuštěnými z výkonu trestu odnětí svobody se zhruba polovina dopustí dalšího trestného činu do dvou až tří let. Ta čísla nejsou dobrá, ale jsou srovnatelná se zbytkem světa. Mnohem raději bych se ale bavil o tom, co vypadá, že funguje a co pomáhá. Statistiky recidivy mohou vypadat strašidelně, ale jak už bylo řečeno, naprostá většina pachatelů dříve či později desistuje. Nemusíme na ně proto koukat jen jako na snůšku rizik, odvozených z toho, co v minulosti udělali. Výzkumy naznačují, že klíč k nápravě je spíše v pozitivních faktorech a v jejich rozvíjení. Téměř každý pachatel má ve svém okolí i v sobě samotném zdroje k tomu, aby se polepšil. Na tyto prvky bychom se měli zaměřit. Typicky se například ukazuje, že pachatelé přestanou s trestnou činností ve chvíli, kdy si najdou práci, která je baví a uspokojuje. Když začnou denně chodit do zaměstnání, je jejich strukturace času najednou jiná než dřív. To je velká šance na to, že budou desistovat. Podobně jsou to vztahy s nejbližšími. Jde i o vnitřní pocit, že se člověk může změnit, může být v něčem dobrý. Příběhy z výzkumů ukazují, že ve chvíli, kdy pachatelé vnímají, že mají svůj život ve svých rukou a nejsou jen obětmi nepříznivých okolností, a kdy cítí, že tu je naděje na změnu, může k takové změně opravdu dojít.

Liší se výskyt pozitivních faktorů, které podporují desistenci, napříč republikou a různými věznicemi?

Na to, abychom mohli dělat taková srovnání, nemáme bohužel dostatečně velký vzorek. Desistence ale každopádně silně souvisí s příležitostmi, aby k ní mohlo dojít. Samotná motivace stačit nemusí. Tedy konkrétně, když pachatel bude chtít pracovat, ale bude žít v regionu, kde práce není, nebo kde je nálepka zločince velkou překážkou k ní, tak se může stát, že ke kýženým změnám v jeho životě nedojde. Stejně tak ale můžeme mít region, kde práce je, ale pachatel nemá vůli měnit svůj život. Napříč republikou takto může docházet k řadě různých situací, ale těžko v tom dělat plošné závěry, potřebné údaje k tomu v tuto chvíli nemáme.  

Liší se míra desistence u různých druhů trestů?

V minulosti jsme dělali velký výzkum na účinnost trestních sankcí. Ve vzorku jsme měli asi čtyři tisíce pachatelů. Sledovali jsme účinnost trestů po dvou letech od jejich uložení. Závěr byl jednoznačný – v účinnosti různých druhů trestů nebyl téměř žádný rozdíl. Ať uložíme pachateli jakýkoliv trest, nehraje to velkou roli v tom, jestli bude nebo nebude páchat dále trestnou činnost. To podstatné se tedy zjevně děje někde jinde. Když to ale řekneme úplně natvrdo, uložením trestu odnětí svobody do značné míry bráníme tomu, aby se staly mnohé procesy podporující ukončení kriminální kariéry. Pokud chceme, aby si pachatel našel práci, partnera, získal sebevědomí a naučil se starat sám o sebe, děláme ve vězení mnohdy dost pro to, aby se to nedělo. Uvězněním zkomplikujeme přístup k práci, roztrháme rodinné vazby, odsouzené naučíme, že se o ně někdo stará. Klienti ve výzkumech často zmiňují, jak ve vězení většinu věcí někdo zařídí, vyřídí za ně poštu, apod. Mnohem více potřebujeme, aby si tito lidé uvědomili, že mají všechno ve svých rukách, včetně vlastní budoucnosti. V tomto mají alternativní tresty velkou výhodu, že se odehrávají v komunitě a může u nich na pachatele působit řada faktorů, o nichž tu byla řeč. Možnosti, že se pachatel změní, jsou v tomto mnohem otevřenější. Ukazuje se i to, že čím déle je pachatel ve vězení, tím je u něj změna v chování těžší. I stigmatizace ve vztahu k zaměstnavatelům a veřejnosti je celkově mnohem silnější u lidí vracejících se z vězení než u odsouzených s alternativními tresty.

V projektu Práce za mřížemi se věnujeme podpoře pilotního zavádění case managmentu do práce s vězni se závislostí v českých věznicích? Jak mohou podle Vás zapojení různých odborníků a podpůrných služeb, sdílení zkušeností a informací a příprava na výstup z vězení, pomáhat snižovat recidivu českých vězňů?

Hodně se zabývám tématem probace a činností probačních úředníků. Vidím tam hodně společného s tématy vašeho projektu. Ukazuje se, že tradiční druh sociální práce, který tu je známý už přes sto padesát let – tj jistý druh pomoci ve formě doprovázení – je tím, co může fungovat zdaleka nejlépe. Bereme při něm člověka se všemi jeho aktuálními problémy, snažíme se pochopit, co je jeho očima problém a propojit to s naším pohledem. Někteří kriminologové doporučují, abychom opustili výrazy typu „pracujeme na nápravě pachatele“, které naznačují, že pachatel je pasivní a my mu jako odborníci říkáme, co má dělat, aby se jeho život změnil k lepšímu. Mnohem vhodnější je mluvit o tom, že „pracujeme s pachatelem“, tedy s ním jako partnerem, snažíme se pochopit, co ho trápí, bereme v úvahu jeho vlastní pohled a návrhy možných řešení. Přesně to děláte ve vašem projektu. Dáváte dohromady individuální plán, jak postupovat, aby klient vyřešil problémy, které má, a využil pozitivní stránky, které se nabízí. Na našich výzkumných datech jasně vidíme, že období přechodu z trestu odnětí svobody na svobodu je pro mnoho pachatelů zdaleka nejkritičtější. Někteří mají rodiny, práci, mají kam se vrátit, mají i potřebný sociální kapitál. Řada odsouzených ale po návratu na svobodu řeší zásadní problémy – kde bydlet, kde pracovat, na koho se obrátit. Pro ty může být pomoc zvenčí zcela zásadní. Jak náš aktuální výzkum, tak podobné zahraniční studie naznačují, že toto je efektivní přístup. Důležité je i kvalitní předávání informací o pachatelích mezi různými institucemi a organizacemi. Jsou tu určité díry v systému, kdy pachatelé nějakou chvíli visí ve vzduchoprázdnu. Při výstupu z vězení dostanou do kapsy číslo na sociálního kurátora, ale ne každý je motivovaný mu zavolat a navázat spolupráci. Leckde je setkání s ním jen formální záležitost, kdy si propuštění vyzvednou finanční příspěvek.

Podrobně jste se ve vašem výzkumu věnoval oblasti zaměstnání. Pro mnoho lidi po výkonu trestu bývá velmi komplikované získat zaměstnání se záznamem v trestním rejstříku. Co by se v této oblasti podle vás mělo změnit, abychom přispěli ke snížení recidivy v ČR?

Nejsem právník, tak bych se nerad pouštěl přímo do návrhů změn v oblasti legislativy. Z čistě kriminologického hlediska vnímáme, že je to hodně věc postojů a předsudků ze strany většinové společnosti. Potřebujeme, aby si každý uvědomil, že nebudeme žít v bezpečnějším světě, když budeme lidem, kteří usilují o to se aktivně zapojit do společnosti, klást další překážky. Je tedy třeba silně pracovat na veřejném mínění. I z toho, co vidím v zahraničí, se domnívám, že cesta není přes obecné vzdělávání, na to veřejnost moc neslyší, ale přes konkrétní příběhy. Kriminalita v médiích je především o příbězích. Lidi moc nezajímají statistiky a data o kriminalitě, ale většinou je zajímá příběh. Věřím, že když se naučíme vyprávět silné příběhy napravených lidí, ze kterých bude patrné, že změna nepřišla trestem, ale tím, že si pachatel našel práci, změnil život, může to být cesta, jak pohled veřejnosti na propuštěné měnit. Pak třeba dosáhneme toho, že u profesí, kde to není nutné, nebudou potenciální zaměstnavatelé trvat na předložení trestních rejstříků u všech žadatelů o práci.

Čím je specifická situace lidí se závislostí ohledně jejich případné recidivy? Co je třeba zajistit v této oblasti?

V našem aktuálním výzkumu je i na tak malém vzorku patrné, že závislost je opravdu silná překážka desistence. Lidé se závislostí nepřekonávají jen stigma kriminální minulosti, ale bojují i se závislostí. Motivace změnit svůj život je i u této skupiny většinou patrná, ale síla přestat užívat návykovou látku mnohdy chybí. Na prvních schůzkách bývají tito lidé plní optimismu, na dalších už jsou mnohdy bohužel u závislosti zpátky. Někteří mají představu, že když si udrží práci, zvládnou i život s návykovou látkou, budou na ni mít peníze. Často se to ale nedaří. Práce s těmito lidmi a pomoc jim je třeba mnohem intenzivnější.

Setkali jste se ve výzkumu i s příklady toho, co této skupině propuštěných pomáhalo?

Byly to podobné momenty jako u ostatních propuštěných. Silným faktorem ke změně bývá například dítě v rodině, které začne být pro člověka důležité. Řekne si, že nechce být v očích dítěte závislým člověkem. Podpůrná je i nová šance a příležitost v zaměstnání. Lidé si uvědomí, že je práce baví a užíváním drogy riskují, že o ni přijdou. Mechanismy jsou tedy podobné, jen celková zátěž, kterou si tito lidé s sebou nesou, je mnohem větší.

Václav Zeman