Můžete krátce popsat pokolikáté jste byl ve výkonu trestu a jakými oddíly a programy jste prošel?

Dneska je mi jedenačtyřicet a toto byl můj druhý pobyt ve výkonu trestu. Prošel jsem v něm toxickou bezdrogovou zónou. Neměla oficiální status toxičky, ale byly tu běžně terapie a další programy jako na klasické toxičce. Ve věznici jsem strávil celkem šest let.

Jak se vám teď daří?

Za půlrok, co jsem venku, mám teď asi nejhorší období. Různé věci se komplikují, nedorozumění mezi úřady jiné věci oddálilo, aniž by to byla moje chyba nebo jsem se na něco vykašlal. Snažím se ty věci řešit, ale komplikují se, tak jsem z toho nervózní. Čekal jsem, že vše půjde rychleji a jednodušeji. Namísto toho je to den ode dne složitější a složitější. Musel jsem tak teď třeba odložit splátku nájmu a do toho musím zaplatit ještě první týden z listopadu, na který mi taky dali odklad. K odkládání mě donutily okolnosti a to, že jsem často závislý na jiných lidech. Když mi od účetní nepřijde výplata, nemůžu zaplatit. Dokud mi nepřijde výplatnice, nemůžu vyřizovat sociální dávky. Je pro mě i nezvyk, že pořád musím někam posílat životopis. Chtějí ho úplně všude, třeba i jen kvůli brigádě. Byl jsem zvyklý někam zavolat a rovnou přijít, tam jsme si promluvili a buď to dopadlo, nebo to nedopadlo. Ne, že někam něco pošlu a budu čekat, než se tím vůbec někdo začne zabývat. Přijde mi to všechno takové komplikované a zdlouhavé.

U nás doma jsem byl bez práce nejdéle dva měsíce, než jsem si našel novou. Do toho jsem alespoň chodil někam načerno. Takže jsem víceméně pořád nějak pracoval, kromě asi dvou až tří let po vojně, když jsem to flákal, to se přiznám. Na Úřad práce jsem chodil jen přes zimu, a to jsem stejně ještě chodil dělat, ale míň. Pracoval jsem na stavbách, tam to takhle chodilo. Když jsem po pěti měsících dobral peníze od státu, šel jsem zase naplno pracovat.

_____________

Musel jsem teď odložit splátku nájmu a do toho musím zaplatit ještě první týden z listopadu, na který mi taky dali odklad. K odkládání mě donutily okolnosti a to, že jsem často závislý na jiných lidech.

_____________

Teď prý sháníte zaměstnání ve skladu?

Rád bych šel pracovat do skladu, nechci už lítat po stavbách a pořád někam jezdit. Byl bych rád každý den doma, měl stabilní pracovní dobu. Mám soukromý plán, že si našetřím na papíry, udělám si béčko a budu vozit věci s dodávkou. Dlouho jsem sice nic neřídil, ale řídím v podstatě od jedenácti, dvanácti let, vyrůstal jsem na vesnici, kde člověk odmala s něčím jezdil, ať to bylo něco vyrobeného a tak. Táta mi třeba normálně půjčoval traktor, náklaďák i auto. Z řízení strach nemám a testy snad nějak dám, no.

Říkal jste, že ve městě, do kterého jste se z vězení vrátil, jste nikdy předtím nebydlel…?

Nikdy předtím jsem tu nebydlel, jen asi půl roku jsem tu pracoval v čističce odpadních vod. To byl ale život – ubytovna, práce, ubytovna – a po městě jsem toho moc nenachodil. Jednou jsem se byl podívat na fotbal a jednou na pouti. Měli jsme turnus tři týdny práce a týden volna, dělali jsme od pondělí do soboty a neděle byla volná. To si člověk došel tak akorát do krámu nebo na pivo a byl rád, že po šesti dnech práce volno. S městem se tedy teprve sžívám a jsem z toho trochu vyděšený a vykolejený.

Jste pořád v kontaktu s vaší case managerkou?

Občas si napíšeme a zavoláme. Pomohla mi řešit tramvajenku, mluvili jsme o tom, čím bych mohl naplňovat volný čas. Občas jí zavolám jen tak, jak se věci mají.

Co všechno jste spolu řešili po vašem propuštění?

Zařídila mi ubytování tady na jednu noc, propuštění stále odkládali, až mě propustili den před nástupem do léčebny. Dovezla mě tam, nakoupili jsme spolu nějaké věci jako třeba lístky na autobus a další drobnosti. Jeli jsme pak společně na pohovor na chráněné bydlení. Pak se mnou obcházela Úřad práce, zjišťovala, jestli tam dorazila má neschopenka. Pomáhala mi i obnovit kontakt s dcerou, nemůžu na ni říct nic negativního. I co se týká mé důvěry k ní bylo to všechno absolutně bez problémů. I proto se s ní dnes radím i o různých jiných věcech, protože tam ta důvěra je.

___________

Volný čas trávím dost u televize. Nedávno jsem ale byl se sousedkou a jejími dětmi v krámě, prostě jsme jen tak šli společně, to bylo skvělé.

___________

Mluvil jste o bydlení, jak to dneska máte s ním?

Jsem v chráněném bydlení. Spolubydlící je celkem fajn, dali ke mně mladého klučinu z komunity. Je hrozně hodnej, ale jsem radši, když mi s ničím nepomáhá, protože to po něm stejně často musí předělávat. Jinak je to ale zlatej kluk a jsem rád, že mi dali zrovna jeho.
Občas mi dává nějaké rady, co bych měl a neměl a to je pak pro mě těžký. Mám mnohdy hlavu někde jinde a přemýšlím nad jinýma věcma. Ale bydlí se mi tam dobře a s lidma tam vycházím v pohodě. Jeden z nich mi moc nesedí, ale člověku prostě nemůže sednout každý, tak se s ním prostě nebavím. Je to takový permanentní stěžovatel.

Mluvil jste o tom, že hledáte náplň pro volný čas? Jak se vám to daří?

Na to, abych někam pravidelně chodil, teď nemám dost peněz. Mám teď dost sportovních kanálů, tak se často dívám na fotbal nebo na hokej. Volný čas tedy trávím dost u televize. Nedávno jsem ale byl se sousedkou a jejími dětmi v krámě, prostě jsme jen tak šli společně, to bylo skvělé. Ty děti jsou dost živé, ale jsou fajn. S bratrancem si voláme skoro každý den, nebo se s někým potkám na kafi.

A jakou tedy máte zkušenost s úřady?

Přihlašoval jsem se na jednom z nich, to byl pátek, hned v pondělí někdy v půl deváté ráno mi volala paní z úřadu jiné městské části a začala na mě křičet, jak jsem si mohl dovolit přihlašovat se jinde, že jsem jí neposlal nemocenskou, ukončení nemocenský a tak dál. Říkal jsem jí: „Paní, já jsem před chvilkou vstával, tak na mě nekřičte a zkuste mi vysvětlit, co po mně vlastně chcete.“ V úterý jsem tedy jel na ten první úřad, tam mě vyřadili a ve středu jsem měl zajet na ten druhý. Se zpožděním jim poslali papíry z města, kde jsem pracoval dřív, tak se mi to všechno zpozdilo. Dávka v hmotné nouzi je tedy zatím pasé. Alespoň, že mi case managerka pomohla zařídit tu tramvajenku, jak jsem jezdil po úřadech sem tam, projel jsem za den někdy i dvě stovky.

Setkáváte se vzhledem k vaší minulosti i s nějakými předsudky ze strany ostatních lidí?

U úředníků ani dalších zaměstnanců spíše ne, můžou si samozřejmě myslet, co chtějí. V léčebně mi několikrát říkali, že moc používám vězeňskou mluvu, ale tomu se asi nemůže nikdo moc divit. Ono to ve vás zůstane, když jste někde takovou dobu. Jsem sám o sobě dost impulzivní, někteří si to spojují právě s vězením, ale já to tak neberu.

Potýkáte se teď s nějakými dluhy nebo exekucemi?

Exekuce mám, dluhy mám zmapované od jedné organizace, se kterou jsem spolupracoval ve věznici. Čekám teď na nástup do práce, abych mohl rozjet insolvenci. V léčebně jsem nic nerozjížděl, věděl jsem, že tam budu jen krátkodobě. Trochu se to celé prodlužuje, ale když se to opozdí třeba o půl roku, tak se snad nic hrozného nestane. Ještě se to pravděpodobně posune i o celou zkušební dobu.

S čím vám přesně pomáhala ta organizace, o které jste mluvil?

Vypočítali mi splátku, se kterou už by se nemělo moc hýbat, vyšlo to na dva tisíce osm set. I když by mi vzali z výplaty necelé tři tisíce, mělo by to i s nájmem pořád být k žití. I proto preferuji tu práci ve skladu, tam by nemělo hrozit takové riziko, že ta práce najednou skončí. Většinou se nedělají ani noční. Skladů je tu všude kolem spousta, tak snad to někde dopadne.

________________

Těch věcí musím držet v hlavě fakt hodně a dost často mě to stresuje. Vím, že mám spoustu věcí udělat a zařídit, ale nesnáším, když jsem do něčeho tlačený. Nesnáším hektičnost, tu fakt nesnáším.
________________

Jak jste se ve věznici dozvěděl o možné podpoře case managerů?

Říkala nám o tom sociální pracovnice, měl jsem žádost o spolupráci podanou už předtím, protože jsem chtěl, až skončím, řešit doléčování a chráněné bydlení. Nebudu nalhávat, že jsem samozřejmě chtěl i jít co nejdřív z basy. Setkal jsem se pak se svou budoucí case managerkou a ta mi představila všechny podrobnosti. Jednou z podmínek bylo mít nanejvýš půl roku do možné žádosti o podmíněné propuštění, a tu jsem splňoval.

Co vás na té nabídce zapojení do tohoto projektu zaujalo?

Jak jsem říkal, chtěl jsem řešit svou situaci po výkonu trestu. Nechtěl jsem se vracet do místa, kde jsem žil dřív. Tam každého znáte, je to tam i dost stereotypní. Chtěl jsem začít někde jinde, s tím, že se tam třeba za čas vrátím. Tam, kde jsem žil navíc třeba na psychiatra čekáte minimálně půl roku.

Jak probíhala spolupráce s case managerkou ve věznici?

Setkávali jsme se minimálně jednou za měsíc, leckdy i častěji. Schůzka trvala většinou tak dvacet minut. Často jezdily dvě case managerky, řešili jsme hlavně tu léčebnu a chráněné bydlení. Chtěl jsem mít alespoň týden před nástupem do léčebny na vyřešení všech věcí, hektičnost nemám rád, to mě vždycky úplně rozbíjí. Nakonec jsem stejně musel všechno řešit v jeden den. Mluvili jsme vždy i o tom, jak se mám, co mám v plánu.

Jak probíhaly žádosti o podmíněné propuštění?

Žádal jsem o něj dvakrát. Tu první žádost jsem asi trochu uspěchal. Měl jsem termín, tak jsem si říkal: Čím dřív vylezu, tím dřív budu věci řešit. Měl jsem docházet na ambulantní službu a bydlet a pracovat v jednom městě. Soudce mi na to řekl, že to pro něj není dostačující záruka, že bych vedl řádný život, že to je dlouhá doba. Chtěl, ať si v base v klidu dodělám toxickou léčbu, nasbírám ještě nějakou pochvalu, a když budu mít půl roku do nástupu v léčebně, že mě pustí. Prý v tom bude tolerovat maximálně tři týdny navíc. Zvažovali ještě, že mě pošlou do programu pro násilníky, ten je ale na devět měsíců a mě zbývalo dvanáct, kvůli třem měsícům bych tu žádost ani nepodával. Nakonec se to ale povedlo a že jsem ven dřív a dneska jsem už půl roku na svobodě.

Mluvil jste o svém dítěti. Jestli o tom chcete mluvit, jaký s ním máte dnes vztah?

S dcerou mám skvělý vztah, volám si s ní, viděli jsme se v létě. Teď bych za ní chtěl po svátcích zase zajet. Mám ještě malého syna. Bývalá žena od nich od obou odešla žije teď s novým mužem v jiném městě, stará se o ně jejich nevlastní táta, který s nimi žil. Nemám bohužel vyřízené otcovství u syna a bývalou ženu teď nemůžu nikde zastihnout. Na matriku ji tedy nedostanu a zkouška otcovství stojí čtyři tisíce pět set, na to teď nemám. Je to celé běh na dlouhou trať, bez bot a pozpátku. Ke klidu to určitě nepřidá, člověk to má pořád v hlavě, pro nějaké další věci na to na chvilku zapomene, ale ono se to stejně zase vrátí.

Těch věcí musím držet v hlavě fakt hodně a dost často mě to stresuje. Vím, že mám spoustu věcí udělat a zařídit, ale nesnáším, když jsem do něčeho tlačený. Nepoženu se dneska na osm míst, když tam můžu jet i další dny. Nesnáším hektičnost, tu fakt nesnáším. Takže radši dělám věci po svým a v klidu.

Jsem dospělej chlap, nejsem žádnej nesvéprávnej blbec, kterej neví a neumí. Někdy mi přijde, že se mnou lidi jednají jako s nějakým nesvéprávným pitomcem. Snažím se jim vysvětlit, že nemám v hlavě jenom fet a chlast. Děti pro mě třeba byly vždycky na prvním místě. Dokázal jsem přestat pít osm měsíců poté, co jsem se vrátil z první léčebny. Když pak bylo jasné, že mě zase zavřou, tak jsem to neřešil a ten měsíc jsem zase pil i bral, protože jsem věděl, že stejně jdu.

Napadá vás na závěr ještě něco, o čem jsme se spolu zatím nebavil?

Já bych to možná jen nějak shrnul. Jsem za to moc rád, že jsem byl zařazený do tohoto programu. Jsem hrozně rád za svou case managerku, se kterou jsme vždycky všechno nějak vyřešili. Její přístup ke mně je skvělý, nemůžu si na nic stěžovat. Takže to hodnotím kladně a je skvělé, že tu něco takového je. Když jsem seděl svůj první trest, nic takového nebylo a každému bylo víceméně jedno, co s váma bude, až vylezete.

Z přepisu rozhovoru pro 3. evaluační zprávu projektu zkracoval a editoval Václav Zeman.